Seznámíme tě se stvůrami, které budou dělat vrásky na tváři tvým dobrodruhům, nebo jim naopak budou pomáhat. Poznáš pár známých bytostí z knih, mytologií a fantasy příběhů a stejně tak i takové, o nichž jsi ještě ani neslyšel.

Ani nelze sepsat všechna tvorstva z těch možných i nemožných světů fantazie, proto jich zde nalezneš jen několik. Neměj však strach z nedostatku možností, protože právě tvá fantazie tvoří tvůj svět a v něm nezapomenutelná dobrodružství. Snažili jsme se popsat vše tak, abys zde nalezl inspiraci. Pak by již neměl být problém tvořit nové tvory a nechat je prohánět se po širých pláních, či plavat v tmavých hlubinách tvého světa.

U jednotlivých bytostí nalezneš jen čísla oddělená lomítkem. Tučně jsou zvýrazněna ta, která odpovídají hlavním vlastnostem - jsou důležitá pro postup po úrovních.

Podobně jako u postav, přičteš-li k Rychlosti +8, získáš rychlost pohybu pro přesun v boji. Přičteš-li +22, budeš vědět, jak rychle dokáže nestvůra v boji běhat.

V případě, že chceš znát, jak rychle se stvůra pohybuje, použij následující Tabulku druhů pohybu nestvůr. Je stejná, jako ta v PPH pro pohyb jezdeckých zvířat.

U humanoidních bytostí, které se běžně pohybují po dvou nohách, používej Tabulku druhů pohybu stejnou, jakou užívají postavy.

Některé šelmy dokážou v trysku dosáhnout opravdu velké rychlosti, proto si při něm nepřičítají +39, ale rovnou +44. Abys věděl, které to jsou, máš jejich hodnotu Rychlosti označenu hvězdičkou - takto:

Rychlost: +5*

Pokud jde o jiný pohyb než po zemi, je za Rychlostí ještě uveden způsob pohybu, kterému bonus odpovídá.

Hmat/Chuť/Čich/Sluch/Zrak + Jiný

Mimo pěti základních mohou mít bytosti v Bestiáři i nějaké jiné smysly, které postavy běžně mít nemohou. Takovýto smysl bude zapsán až na konci řádku se Smysly a bude u něj slovem zaznačeno, o jaký smysl se jedná.

Bude-li uvedeno více čísel a způsobů útoků, musíš si vždy vybrat jen jeden, který v jednom kole použiješ.

U cizích ras udáváme hodnotu Obrany, která je popsána v PPH.

U bytostí, které mají na sobě zbroj, ještě k číslu Ochrany přičti Ochranu zbroje.

U bytostí, které jsou schopny nosit zbraň, není uvedeno konkrétní číslo, ale Zranění zbraně. V takovém případě postupuj podle zbraní v PPH.

Výšku bereme od země až po nejvyšší bod (většinou je to hlava). Délkou je pak vzdálenost od čenichu k ocasu (má-li nějaký). Obecně platí, že jde o nejdelší vertikální a horizontální rozměr.

Vzpurnost udává, jak obtížné je při jízdě nebo letu zvíře ovládat. Vyplývá hlavně z toho, jak nerado zvíře je, když si je někdo osedlá. Navíc také závisí na tom, jak obtížné je na něm jezdit. Například ovládání tvrdohlavého osla může být stejně těžké jako ovládání výborně cvičeného závodního koně.

Udaná hodnota Vzpurnosti přísluší zvířatům, která prošla výcvikem a na jezdce jsou zvyklá. Vzpurnost divokých nezkrocených či neochočených zvířat je o +10 až +12 vyšší, divoká zvířata se nenechají jen tak osedlat. I některá ochočená nikomu nedovolí na ně nasednout.

Za hejno považujeme skupinu většího množství zvířat malého vzrůstu. Při boji je zbytečné uvažovat jednoho jedince příslušného druhu, který sám o sobě není schopen hráčské postavy příliš ohrozit.

U tvorů, kteří vytvářejí hejna (ptáci, včely, krysy), budou místo běžných údajů pro boj uvedeny tyto údaje:

Úroveň 1 tedy vyjadřuje velmi mladého, téměř dospělého jedince. Dospělý odpovídá spíše úrovni 2, fyzicky vyvinutější jedinci pak budou mít úroveň 3, vůdce zvířecí smečky skoro 5. Vyšší úroveň pak mohou mít inteligentní nestvůry, které se stejně jako postavy specializují v jednom z povolání, nebo opravdu výjimeční jedinci, kteří se však vyskytují jen velmi vzácně.

Nezapomínej na to, že tak jako je podstatně méně dobrodruhů než rolníků, je méně šamanů než kanibalů a méně silných vůdců než obyčejných vlků. Maximální možná úroveň je stejná jako u postav - 21, ale těch, kteří jí dosáhli, je na světě opravdu poskrovnu.

Teoreticky může být každá bytost z Bestiáře na kterékoliv úrovni mezi první a jednadvacátou. U zvířat je úroveň jasná, u magických tvorů už to není tak jednoduché. Protože i bytost tvořená démonem má svou úroveň odpovídající astrální sféře, ze které pochází, může být různě silná. Démoni se však již nedokáží vyvíjet a postupovat po úrovních. Úroveň se tedy určí jen při vzniku bytosti ve fyzickém světě a pak se již dál nezvyšuje. Podobně je tomu u nemrtvých. Těm zůstává úroveň podle démona, který v nich sídlí, anebo podle úrovně duše z doby, kdy byl nemrtvý ještě živý. V obou případech se již nemůže dál zlepšovat a úroveň už mu zůstává.

U těch druhů, kde je místo čísla nějaké vlastnosti pomlčka (-), je daná vlastnost prakticky natolik nevyužitelná, že ji u nestvůry ani neuvádíme. Pokud taková nestvůra postupuje na další úroveň, používej obvyklá pravidla s tím, že při některých přestupech (podle toho, kolik vlastností je proškrtnutých) se žádná vedlejší vlastnost nezvýší. Je to z toho důvodu, aby například nestvůry jen se třemi použitelnými vlastnostmi nesílily dvakrát rychleji.

Mění-li se vlastnosti, mění se i některé další hodnoty, které na nich závisí:

Za každé dva body, o které se zvýší Síla nebo Obratnost, zvyš Rychlost o 1.

Kdykoliv se bytosti změní Zručnost, o stejnou hodnotu oprav i všechny Smysly.

Za každý bod změny Obratnosti změň BČ (resp. Boj) o 1.

Za každé dva body o které se změní Obratnost, změň ÚČ a OČ (respektive Útok a Obranu) o 1.

Při změně Síly změň o tutéž hodnotu Odolnost, za 2 body zvýšení Síly nebo Vůle zvyš o 1 Výdrž.

Přestože se ostatní nestvůry od hráčských postav liší fyzicky i způsobem boje, budeme jejich útoky zařazovat mezi standardní akce popsané v PPH. Nestvůry je však nemohou využívat všechny - těžko se kupříkladu vlk bude snažit protivníka omráčit. Uvádíme tedy jen ty, které jsou pro nestvůry použitelné.

V charakteristice bytosti najdeš vždy hodnotu ÚČ a za ním poznamenán způsob útoku. To je jen orientační údaj, jakým způsobem nestvůra obvykle útočí.

Mysli na to, že nestvůry nejsou žádní šermíři, kteří stojí naproti sobě a snaží se jeden druhého zasáhnout nějakou tou fintou. Obzvláště zvířata se snaží využívat svých výhod proti svým nepřátelům. Mohou při útoku na svou oběť skákat, mohou se zakousnout a držet, nebo se ji snažit zasáhnoutt drápy. Vůbec se nestává, že by bojovala do poslední kapky krve. Většinou stačí jedno nemalé zranění, a dávají se na útěk.

K tomu, aby mohla nestvůra zaútočit sražením, musí mít převahu alespoň +5. Před touto akcí se musí pořádně rozběhnout (vykonat pohyb), aby mohla do své kořisti narazit co největší silou. Při tom se ale vystavuje velkému nebezpečí, má na OČ postih -5.

Sražení se provádí jako hod na porovnání:

Pokud kořist neustojí váhu zvířete, padá k zemi, a dále je považována za ležícího protivníka.

Jako PJ bys měl rozhodovat o tom, zda je vůbec možné vybranou část těla zasáhnout. Schválně pomysli na to, jaká je pravděpodobnost, že se postavě podaří zasáhnout šestimetrového obra dýkou do hlavy.

Křídla létajících bytostí bývají velmi choulostivá a pro let při manévrování musejí být naprosto v pořádku, proto má-li bytost zraněno křídlo alespoň za ½ řádku mřížky zranění, není dále schopna ve vzduchu bojovat. Takto zraněná může používat už jen útoky, u kterých je uvedeno „(na zemi)“.

Podobná pravidla platí pro boj pod vodou s plavajícími nestvůrami.

Celé hejno budeme brát jako jednoho tvora - všechny charakteristiky budou určeny pro hejno jako celek. Veškeré údaje jsou uvedeny pro hejno o velikosti 1 m čtverečný, popřípadě krychlový. Pokud budeš chtít mít hejno jinak veliké, uprav úměrně k tomu Mez zranění. Pozor, ZZ hejna už nemůže být vyšší, znamená totiž, jak dokáže hejno zranit v jednom kole bytost, kterou obklopuje. Ať je hejno sebevětší, nikdy nebude „hustší“, a tím pádem nebude ani více zraňovat. V případě, že chceš, aby bylo hejno menší než 1 m2 , uprav si úměrně tomu i ZZ hejna.

V bojových charakteristikách u nestvůr, které tvoří hejno, není uvedeno ÚČ. Před hejnem se totiž nelze bránit, lze se jen chránit, třeba zbrojí. Na útok se proto nehází, jen na výsledné zranění. BČ také není zaznamenáno, protože hejno vždy získává převahu!

Jedná-li se o pozemní tvory, ber v úvahu útok na dolní končetiny. Je-li hejno tvořeno létajícími jedinci (vosy), je třeba zranění rozdělit na celé tělo. Budeme brát, že hlava dostane 1/4 zranění a zbytek těla 3/4. Toto rozdělení je důležité, nemá-li oběť útoku přilbu (případně chrání-li méně než zbroj)

Málokdy se lze se zvířaty střetnout v přímém boji. Snaží se totiž zpravidla získat pro sebe nějakou výhodu. Dravci se za kořistí plíží nebo ji štvou, býložravci se schovávají nebo chrání své tělo krunýřem či ostny. Dojde-li k boji, bývá krátký a rychlý. Pokud zvíře ztratí převahu, prchá, život je cennější než kořist. V zájmu zvířat je udržet si co nejlepší kondici bez zranění, protože následky nemoci či rány mohou být v přírodě osudné.

Osoby pocházející z nějaké cizí rasy se nejvíce ze všech tvorů v Bestiáři podobají právě těmto hráčským postavám. Mohou žít dosti podobně, mohou se vyučovat v různých povoláních a mohou se také vydávat na dobrodružství po světě. Jsou stejně inteligentní jako hráčské rasy, což z nich dělá mocné spojence, prohnané záškodníky, ale i nebezpečné nepřátele.

Cizí rasy, jako jedny z mála bytostí, dosahují vyšších úrovní. Tím, že jsou dost chytré na to, aby se mohly učit a vzdělávat v nějakém povolání, roste jim i úroveň, stejně jako u postav popsaných v PPH. Nejsou samozřejmě omezeny jen těmi zaměřeními, jaká jsou popsána v pravidlech, mají mnohdy svá vlastní povolání. Záleží jen na tobě, jaké schopnosti jsi schopen je naučit. Dej si ale pozor, i bytosti z Bestiáře by měly být vyvážené se zbytkem hry, proto i povolání by měla být na konkrétních úrovních, co se síly a moci týče, dost podobná.

Pokud se ti zachce zapojit nějakou cizí rasu do svého dobrodružství, vezmi si k ruce PPH, pravidla pro běžné postavy ti mohou být v mnohém nápomocná.

Pravdou je, že lykantropové jsou velmi podobní lidem a opravdu mají schopnost brát na sebe podobu nějakého zvířete. Nejčastější jsou vlkodlaci - schopní se přeměnit ve vlky, potom krysodlaci a medvědodlaci. Existuje i spousta různých dalších. Z toho lze usoudit, že život lykantropa je těsně spjat s jedním druhem zvířat. Stejně jako on cítí pouto ke zvířatům, i ona jej berou jako svého druha. Proto není žádnou výjimkou vlkodlak jako vůdce vlčí smečky. Říká se, že právě toto pouto je příčinou nadpřirozených schopností lykantropů. Čím více jsou obklopeni svými druhy a divokou přírodou, tím jsou mocnější. Výjimečně se nějaký lykantrop uchýlí k životu v blízkosti lidských sídel nebo přímo uvnitř nich. V takovém případě jeho lidská duševní stránka sílí a ta zvířecí zlehka slábne.

Zlí jazykové tvrdí, že lykantropové jsou nemyslící bestie lačnící jedině po čerstvém mase a že lykantropí kousnutí způsobí do nejbližšího úplňku přeměnu oběti taktéž v lykantropa. Tato rasa se, jak již bylo řečeno, podobá lidem, a to platí i pro smýšlení. Lykantropové nejsou nijak hloupí ani příliš zaslepení, snaží se žít svůj život, stejně jako ostatní rasy. Ovšem když se přemění do zvířecí podoby, vyplave na povrch jejich zvířecí já. Někteří se sice dokážou ovládnout a i jako zvířata si zachovají chladnou hlavu, ostatním však zachvátí mysl zvířecí pudy, pak se stávají šelmami a vydávají se na lov.

Lykantropové nejsou obětí žádné nemoci, jejich schopnosti jsou naprosto přirozené; proto jsou zvěsti o přeměnách obětí jejich kousnutí opravdu jen pověrami.

Dvojtvárnost lykantropů je zakořeněna v jejich úžasné schopnosti myslí ovládat své tělo. Dokážou se tak ve chvíli, obyčejně během jednoho kola, přeměnit na zvíře nebo zpět do lidské podoby. Mohou se však proměnit jen z půli a získat tak pro své tělo sílu a mrštnost vlka společně se zručností člověka. Tato přeměna trvá celé kolo a nelze při ní provádět žádnou jinou akci.

Navíc tělo lykantropů oplývá takovou životní energií, že do káže zacelovat utržené rány a nechat srůstat kosti daleko rychleji než u jiných ras. Této schopnosti říkáme regenerace a u každého lykantropa budou uvedeny její parametry. Lykantrop je schopen takto zregenerovat všechna běžná fyzická a elementální zranění, ovšem kromě těch která byla způsobena stříbrem. Stříbro má nějakou spojitost s jejich schopnostmi, proto mu nedokážou odolávat. Zranění stříbrnou zbraní a psychická zranění se vždy zaznamenávají před hranici ošetření a uzdravují se běžným způsobem (popsaným v PPH).

Některé charakteristiky v polozvířecí a zvířecí podobě jsou jiné, proto jsou odděleny středníkem. Na prvním místě budou vždy charakteristiky lidské podoby, na druhém polozvířecí a na třetím zvířecí. Pokud budou některé údaje stejné, budou zapsány jen jedním číslem.

Jak již sám název napovídá, podstatou magických bytostí je právě ta jejich „magičnost“. Tito tvorové jsou celí prostoupeni kouzelnou silou, která jim dává až nadpřirozené schopnosti. Jejich moc pramení z neviditelných vláken vedoucích z dalekého, a přesto tak blízkého astrálního světa. Kolika rozmanitým formám dala vzniknout příroda sama o sobě, tolik a ještě více dokáže stvořit ve spojení s magickou silou.

Aby ti bylo jasno, mezi magické bytosti řadíme všechny ty, které jsou alespoň z části tvořeny démonem z astrálních sfér nebo nemají žádné vazby života.

Magické bytosti se dají velmi dobře využít pro zajímavá dobrodružství a navození zvláštní atmosféry hry. Zde může nejvíce pracovat tvá fantazie, stačí jen popustit jí uzdu a snít. Nech se klidně inspirovat již zaběhnutými představami o těchto tvorech, nebo si vymýšlej své vlastní bytosti. Magie ti toho umožní opravdu spoustu.

Avšak stejně jako každým dobrým kořením, ani magickými tvory by se nemělo plýtvat. Jejich přílišné používání totiž může způsobit, že tvůj svět začne ztrácet svůj smysl, neboť mezi všemi těmi nadpřirozenými bytostmi by obyčejný člověk přežil jen těžko. Zkus je raději zahalit tajemstvím, umísti je do vyprávění dávných kronikářů a nech postavy, ať se s nimi setkají až na odlehlých místech, která budou opředena prastarými legendami a přímo nasáklá starobylou magií a dávno zapomenutou moudrostí.

Je spousta způsobů, jak se nemrtví dostávají na svět. Vznikají buď samovolně nebo působením nějaké moci. Aktivní posmrtný život může být prokletí člověka, který za svého života páchal samé nekalosti. Na probuzení mrtvých mohou mít vliv i různé rituály prováděné při pohřbívání, při nichž se posilují citové vazby a vznikají i některé nové. Jejich síla často dokáže způsobit vznik nemrtvého. Nejčastěji se tak děje na zapomenutých pohřebištích, v prastarých hrobkách, po masakru na válečných polích a zázračných místech plných nespoutané magie. Někdy mohou vzniknout nemrtví i samovolně, jako důsledek pochodů astrálních sfér.

Některé mocné bytosti dokážou mrtvé probudit a přinutit je, aby na jejich příkaz sloužili. Stávají se tak jejich pány a získají pro sebe poslušné, lehce nahraditelné bojovníky.

Možností je spousta a právě od způsobu vzniku se odvíjí vlastnosti nemrtvého. Je-li stvořen „násilně“ nějakou postavou, která probudí mrtvé tělo opět k životu, nemá většinou nemrtvý vlastní duši. Tělo ovládá démon a takový nemrtvý nemá vlastní vůli, plní jen rozkazy svého tvůrce.

Pokud ovšem nemrtvý vznikne třeba z člověka, jehož duše nemůže dojít pokoje a její odraz zůstává stále ve fyzickém světě, můžeme mluvit o nemrtvém s duší. Takovíto nemrtví si často pamatují některé ze svých zážitků, ovšem ti, co vstali z hrobu, jsou touto událostí poznamenaní a jejich niterní pocity zloby a nenávisti k živým tvorům probublávají na povrch.

Zatímco nemrtví ovládaní jen démonem jsou jen málomyslícími stroji na práci či zabíjení, nemrtví s duší již mohou přemýšlet stejně jako inteligentní rasy, mohou mít své názory a přesvědčení.

Nemrtví nemusejí vznikat (být stvořeni) jen z humanoidů (člověku podobných). I zvířata se jimi mohou stát. Je to však velkou vzácností.

Zvláštním druhem nemrtvých jsou tací, co nemají hmotné tělo. Existují pouze v duševním světě a fyzický svět ovládají skrze něj, tedy skrze odrazy a vazby. Takovým nemrtvým je například duch, jehož tělo je vlastně jen iluzí.

Co se týče úrovně nemrtvých, ta závisí na sféře démona, případně na úrovni duše. Nemrtví nemohou postupovat po úrovních, zůstává jim úroveň stejná, jakou měli zaživa. Je-li v těle démon, odvíjí se úroveň od sféry, z níž pochází.

Nemrtví se nikdy neunaví, nemusejí ani jíst, pít, či dokonce spát. Tělo nemrtvého drží pohromadě, dokud mu zbývají v mřížce zranění prázdná políčka. Nemrtví nemají rádi sluneční světlo, působí jim bolest a nepříjemný pocit. Jejich zrak je zaměřen na vidění ve tmě. V temných koutech vidí jako za dne, naopak sluneční světlo je oslepuje.

Svěcená voda je pálí na kůži jako oheň. Polití svěcenou vodou jim způsobí zranění se ZZ -3.

Upíři bývali kdysi normálními lidmi, po jejich smrti však zůstala duše stále pevně spojena s tělem, a proto mohli opět vstát ze svých hrobů. I když v jejich těle nezůstal ani kousek života, duše je stále mohla ovládat - člověk se stal nemrtvým. Od obyčejných nemrtvých však upíra odlišuje jedna věc. Podvědomě si začal uvědomovat, že mu chybí životní síla, a začal cítit potřebu ji získat zpět. S každým následujícím okamžikem v něm sílila chuť po životodárné lidské krvi. Jeho nové tesáky jen dychtily po hladké kůži skrývající krční tepnu.

S prvním zakousnutím a prvním douškem krve se do upíra vlije síla, kterou nikdy dřív nepoznal. Jeho tělo získá nové možnosti a všemožné zvláštní schopnosti. Kůže lehce zbledne a oči si přivyknou i na nejtemnější tmu.

Za sílu, kterou získal, musí ale zaplatit. Je nočním tvorem, sluneční světlo jej na kůži pálí a během chvíle jej může zabít a věčná chuť po krvi jej nutí lovit a vysávat životodárnou tekutinu. Již nikdy nemůže spatřit svůj obraz v zrcadle ani ve vodní hladině.

Takto vznikají upíři. Aby ukojili svou touhu, loví lidi a sají jim z krku krev. Většinou je vysají úplně, ale někdy si vezmou krve jen trochu a svou kořist nechají přežít. Po upířím kousnutí se vytvoří pevná vazba mezi upírem a jeho obětí. S postupem času vazba sílí a oslabuje vazby oběti k okolnímu světu. Oběť začíná zapomínat a jediné, co ji naplňuje, je pouto k upírovi, který ji kousl. Stane se pak upírovým věrným přítelem a služebníkem. Vazba s upírem služebníka postupně proměňuje, zlepšují se jeho vlastnosti a schopnosti.

Vysáváním krve získává upír životní sílu, která působí jen na krátký čas, ale část energie z každého vysátého tvora v upírovi zůstává. Proto jak upír stárne a získává stále víc a víc síly, jeho kůže stále více bledne a zlepšují se jeho schopnosti. Dokáže potom létat, stát se neviditelným, umí ovládat cizí mysl nebo se proměňovat ve zvířata.

Jak již bylo řečeno, upírovi ubližuje sluneční světlo. Během několika okamžiků jej dokáže usmrtit. Mechanická poškození dokážou upíři téměř okamžitě regenerovat a tím pádem se dají považovat za mechanicky nezranitelné. Pokud se ale podaří jednou ranou upírovi ubrat všechny body zranění, „umírá“. Česnek znemožňuje okamžitou regeneraci a proto zbraně jím potřené zraňují upíra normálně. Stejně jako ostatním nemrtvým ubližuje upírovi kněžími posvěcená voda i posvěcené zbraně. Naproti tomu jsou upíři odolní vůči většině jedů.

I když má upír zaplněná všechna políčka v mřížce zranění, může přežít. Po nějakém čase se jeho tělo spojí opět dohromady, uzdraví se a upír může dál žít. Za celou historii přišli lidé na několik způsobů, jak upíra zbavit života nadobro. Nejjistějším způsobem je nechat jej zemřít v přímém slunečním žáru. Docela spolehlivé je i upálení nebo dřevěný kolík zaražený do srdce. Používá se i stětí hlavy, ale hlavu je pak nutno umístit od těla co možná nejdál, aby opět nepřirostla.

Lov není pro červa nijak složitý. Po dlouhý čas čeká ve svém obydlí, jen hlavu vystrčenu z otvoru doupěte, a čeká na kořist. Někteří červi před svým doupětem vytvoří past v podobě tůně z řídkého bahna, do nějž se každý ihned propadne. Jiní červi zase volí odlišný způsob. Na svou kořist plivou z doupěte lepkavý sliz. Ten zpomalí oběť natolik, aby ji mohl červ odvléci do své smrduté díry.

Má-li hlad, svůj úlovek sežere rovnou, pokud je nasycen, ovine svou kořist vrstvou slizu, který ji uchová dlouho v dobrém stavu.

Samičky červů jsou o něco menší než samečkové. Svá vajíčka kladou do slizu s uloženou kořistí, aby měla mláďata po vylíhnutí co žrát.

Plivnutí ber jako střelecký útok s ÚČ 5 a Dostřelem +15. Pokud se bahennímu červovi povede zasáhnout, jeho oběť není zraněna, jen obalena slizem. Ten ji natolik zpomalí, že její Obratnost se sníží o rozdíl hodů na útok a obranu.

Sliz lze umýt nebo oškrábat, ale jeho odstranění zabere tolik kol, kolik činilo snížení Obratnosti.

Gryfovo peří bývá hnědé barvy, avšak známi jsou i tací, co se honosili bělostným, zlatým, či temně černým peřím.

V mnoha legendách, bájích i báchorkách jsou gryfové hlavním motivem. Hrdinní válečníci je proto nosí na své hrudi coby znak síly a odvahy lva, jež se snoubí s bystrým okem a křídly orla.

Loví sám, bystrým okem shlíží na zem a hledá dobrou kořist. V lovu mu jeho křídla poskytují velkou výhodu.

Střemhlavým letem se vrhá na kořist, pařáty ji uchopí a ve vzduchu jedním klovnutím zbaví života.

Boje gryfů o samici se mohou stát až smrtící. V letu si sokové ukazují svou sílu, a pak, není-li vítěze, dojde k boji, z nějž málokdy poražený vyjde živý.

Samice klade 2-3 vejce, z nichž však do dospělosti přežije často jen jediné mládě.

Má-li místo k letu, využívá své výhody a útočí ze vzduchu.

Pozná-li, že je cíl nad jeho síly, odlétá pryč. Přece jen je zdraví křídel důležitější.

Téměř vždy loví, jen aby nasytil své velké tělo. Proto se jezdci, jehož kůň se stane gryfovou kořistí, mnohdy nemusí nic stát.

O jednorožcích se povídá, že jsou velmi dlouhověcí, snad i nesmrtelní.

I přes jejich dlouhověkost neběhá jich po světě mnoho. S rozpínajícími se kulturami a stále sílícím zlem se vytrácejí i jejich přirozená místa pro život.

Jakmile se nalezne možnost, uteče z boje pryč. Pokud to opravdu není nutné, nezabíjí - nezná pomstu ani zlobu.

Proto po něm mocní a bohatí králové tolik baží a vysílají své nejlepší lovce na daleké cesty, aby jednorožci roh uťali. Není jim však známo, že po smrti jednorožce jeho roh ztrácí svou moc.

Báje také vyprávějí o kouzelném prachu, který se z rohu sype a každé jeho smítko dokáže vnést dobro do srdce zlého člověka.

Mnozí vládcové si byli vědomi zvláštně mystického vzezření tohoto hada, proto jej nejeden z nich pojal za odznak své moci.

V celé kráse tohoto tvora se však skrývá tolik nebezpečí… V tlamě kobry jsou skryty dva jedové zuby, jež do kůže vetknuty již dosti živého zahubily.

Kobří kápě slouží k odstrašení nebezpečných nepřátel. Proto kdykoliv se cítí být ohrožena, napřímí se vysoko do výše a dává na odiv svou převahu.

Je-li ale kobra překvapena, vztyčí se do své výstražné pozice. Dál by ji neměl nikdo provokovat, to by mohlo mít smrtelné následky. Rčení „nedráždi hada bosou nohou“ zde platí několikanásobně.

Doména = fyz., Prudkost = hodina, Zdroj = pas., Vlastnost = Odl, Nebezpečnost = 11, Velikost = 10, Živel = +Z, Účinek = Vel + 6, Doba propuknutí = +25 (3 minuty)

Kobra má jen několik málo dávek svého jedu (2-3). Když jej všechen vypotřebuje, je potřeba zhruba týden, než se jí vytvoří nový.

Pohyb ve vodě mu umožňují krátké nohy uzpůsobené k plavání a ocas, který jej dokáže hnát vodou velkou rychlostí. Oči jsou pro lepší vidění pod vodou pokryty čirou blánou.

Tento dravec loví v mělčinách. Po dlouhý čas nehnutě čeká, těsně pod hladinou vod, ven mu vystupují pouze oči a nozdry. Když se ke břehu přijde napít nějaké zvíře, v pravou chvíli vymrští své jinak neohrabané tělo do vzduchu a obrovskými čelistmi sevře svoji kořist. Potom ji celou ve chvíli pozře.

Krokodýli bývají samotářští, nevážou se na jiné svého druhu. Snad jen jednou za čas, když se ozve volání přírody a oni se začnou pářit. Samice pak klade vajíčka do jamky, kterou vyhrabe v písčitém břehu. Místo toto pak hlídá, dokud se nevylíhnou malá mláďata. V tomto období je samice velmi bojovná a nenechá nikoho přiblížit se ke hnízdu. Malé krokodýlky pak nosí ve své tlamě a chrání je před dravci, kteří by je mohli připravit o život.

I na souši může být krokodýl nebezpečný. Umí poměrně rychle běhat a svou kořist dokáže kolikrát dohnat i na pevné zemi.

Krysí srst je tmavě hnědá, ocas holý, hnědavý až narůžovělý. Z protáhlého čenichu vyrůstají dlouhé vousy, jimiž měří průchody a průlezy, aby zjistily, zda se jimi protáhnou. A nad kořenem čenichu spočívají dvě černá očka, která kolikrát září ve stokách jako malá světélka.

Když se krysy ženou v hejnu, jako by přišla vlna přílivu, která vezme sebou vše, co je k snědku.

Vhod jsou jim temná vlhká prostředí, zde se rychle množí, aby mohly dále vyjídat sýpky a spíže. Krysy se dokážou dobře přizpůsobit, proto jejich různé druhy najdeme snad všude na světě.

Drápy krys jsou uzpůsobeny ke šplhu a v boji dokážou kůži škaredě podrápat.

Na zadečku kromě kříže má křižák pár bradavek, jimiž si snová vražedné sítě na uchvácení kořisti.

U své lepkavé sítě tráví téměř celý svůj čas, zde čeká na svou kořist. Potravou jsou mu malí zajíci, ptáci či kolouši, ale zaplete-li se do sítě menší člověk, nepohrdne ani tím.

Jako doupě mu slouží skalní průrvy, komíny či sklepy starých domů. Křižáci žijící v lese si své domovy vyplétají pavučinou ve větvích stromů.

Tento pavouk bývá samotářský, pouze jednou do roka se křižák vydává vyhledat družku, aby zplodil další generaci pavoučích lovců. Nalezne-li tu správnou, započne složitý zásnubní tanec, během nějž naklade samička desítky jako švestka velkých vajíček. Všechny je zapřede do kokonu z lepkavých vláken.

S koncem tohoto tance končí i život křižáka samce - je jako vítěz pozřen vlastní družkou. O vylíhlá pavoučata se pak stará jen ona. Pavouci po uplynutí půl roku dospívají a pak se mohou dožít 3-5 let.

Podaří-li se postavám odrazit první nápor a potrhat pavučinu nebo způsobit křižákovi velké zranění (za alespoň 1 řádek mřížky), stáhne se do svého doupěte.

Doména = fyz., Prudkost = minuta, Zdroj = pas., Vlastnost = Odl, Nebezpečnost = 5, Velikost = 6, Živel = +Z, Účinek = Vel + 6, Sil, Obr: -2×Velikost, Doba propuknutí = +0 (1 kolo)

Pokud pavouk úspěšně provede útok Omotání pavučinou, není oběť nijak zraněna, ale je omotána pavučinou a má postihy -3 k BČ, ÚČ a OČ. Povede-li se pavoukovi stejnou akci provést v následujícím kole znovu, oběť je úplně znehybněna. Jinak se oběť v dalším kole oprostí od pavučiny a pavouk opět musí dvakrát uspět.

V koňském těle se nachází spousta síly, kterou se lidé naučili využívat k práci. Zapřahají koně do povozů a do pluhů, sedlají je a jezdí na nich a některá plemena chovají i pro maso.

Koně se živí převážně travou, ale lidé je krmí i zrním. Aby majitelé poznali, ke kterému stádu ti kteří koně patří, vypalují jim do srsti znamení, takzvaný cejch.

Předlouhé bílé chlupy zakrývají celé jeho tělo. Srstí nejsou porostlé jen krátké ručky a jeho plochá tvář. Ručky jsou malé, růžové s černými zahnutými drápky. Z narůžovělé tváře vykukují dvě modrá očka, pod nimi malý nos a malá ústa, jež se převelice často smějí.

V houšti chlupů jsou ukryty i nohy, avšak kdo je ledníků neznalý, může mu připadat, jako by se spíše klouzali, než aby chodili.

Většinou se prohánějí sami po sněhu a hledají něco k snědku. Někdy je možno potkat pár, či dokonce i více ledníků, avšak to jen velmi výjimečně.

Ledník je všežravec. Co se mu k jídlu naskytne, to sní, protože na ledových pláních bývá o jídlo nouze.

Živí se zelenými výhonky jarních rostlin, dále kořínky, které jsou ukryty hluboko pod sněhem, zbytky z oběda jiných tvorů či malými rybami, co uloví v dírách v ledu. Najde-li dostatečný zdroj potravy, nacpe si břicho, jak jen může, a že toho sní opravdu dost.

Ledníci se velice rádi smějí, jejich vysoký chechotavý smích a pisklavé hlásky jsou na pláních slyšet do velké dáli.

Neviditelnost. Jak již bylo napsáno, ledníci miziví se dokážou učinit neviditelnými, aby je nesežrali dravci nebo aby se v klidu mohli připlížit ke zdroji jídla. Téměř pořád by mohli být nepostřehnutelnými, avšak na to by se museli soustředit, což jim jejich povaha příliš nedovoluje.

Nejhorší je, když jdou po libé vůni potravy. To pak, přestože by měli být schováni, zapomenou a hned jsou vidět. Někteří vyspělejší vydrží být nespatřeni až do doby, kdy se prvně zakousnou. Pokud se objeví, stále ještě mají svůj kožich, který je ve sněhu dobře skryje.

Hustá hnědá srst je medvědovi kožichem, jenž jej chrání před mrazem a chladem dlouhých zim. Jeho hlava je hrubých rysů, jež dávají znát mnohé o stisku medvědových čelistí. A když zařve, jeho hlasem se hory otřásají.

Medvědi jsou samotáři, i mláďata vychovává pouze matka. Vodí je s sebou dlouhá léta a předává jim své znalosti důležité v boji o přežití. Než mláďata dorostou, ráda si hrají, jejich hry jsou jim dobré k naučení se věcí, které budou potřebovat, až je matka opustí.

Vždy když z hor přijde mráz, zalézají medvědi do svých doupat, kde dlouhým spánkem tráví sychravý zimní čas.

Pro medvěda je důležité teritorium, třením o kmeny stromů dává najevo, kam zasahuje jeho území. Každý jiný medvěd bývá napaden a vyhnán z kraje pryč. Souboje medvědích samců mnohdy končívají velmi zle, jejich drápy jsou ostré a zuby o nic méně nebezpečné.

Často své nepřátele včas postřehne a odkráčí jim z cesty.

Krásný je pohled na orla, který pluje nebem bez jediného mávnutí křídla. Při takovém pohledu snad každý zatouží dotknout se oblaků.

Samička snáší na jaře jedno až dvě šedá vejce, z nichž se po necelých dvou měsících vylíhnou malí orli. Pak se o potomky starají oba rodičové a nenechají k hnízdu přiblížit žádného dravce, který by je o potomstvo mohl připravit.

Někteří orli zjistili, že je výhodné se zdržovat v okolí pasteveckých osad. Tam mají skopové a hovězí přímo na zeleném podnosu.

Pokud se orel, který uloví člověka ve zbroji, nemůže dostat do tvrdého kovového krunýře, pouští kořist z velké výšky na ostré skály, aby se zbroj rozlámala a orel tak mohl získat těžce vydobytou potravu.

Zahlédnout pegasa, jak poletuje v bílých oblacích, je opravdu nádherná podívaná. Není divu, že si lidé již odnepaměti přáli takovéto zvíře mít. Jako symbol volnosti je pegas součástí erbovních znaků mnoha rodů.

Přirozenými nepřáteli pegasů jsou gryfové, kteří je s radostí loví. Naštěstí není gryfů tolik, aby dokázali pegasy úplně vyhubit.

Pegasi žijí většinou osamoceně nebo v páru, ale pokud se kraji daří, rodí se pegasů více a mohou vznikat i celá stáda. Vidět velké stádo pegasů je ale opravdová vzácnost, hodná dlouho nezapomenutelných legend. S pegasem jsou totiž spojovány pověsti, že když se v kraji objeví pegas, bude po dlouhá léta dobrá úroda, dost čisté vody a lidi nepostihnou žádné nemoci.

Klisna pegasa rodí do roka jedno hříbě, o které se pečlivě stará, dokud není samostatné. Hříbě neumí z počátku létat, matka s ním proto musí mít trpělivost a chránit je před všemi nebezpečnými dravci a šelmami.

Siritova kůže je hladká, hladší než hadí šupiny a také na dotek teplejší. Sirit obecný má kůži hnědou, někdy až do zelena, a jeho hřbet mnohdy zdobí jemná tmavá kresba.

Když sirit najde vhodného tvora, vymrští se a přistane na jeho těle. Bleskurychle si tam najde dobré místo, jímž může být šíje, záda nebo hruď. Na něm se přisaje a vrazí svá chapadla hluboko do těla oběti, aby se pevně uchytil. Jak se jí sirit zavrtává hlouběji do těla, trpí v tu chvíli oběť strašlivou bolestí. Ta trvá asi 6 kol. Když vše skončí, necítí už oběť kromě slabého brnění zhola nic. Jen postupně chřadne a ztrácí síly. Málokdy však zemře, sirit se snaží jejího těla co nejdéle využít.

Jakýkoliv úspěšný útok sirita znamená nalezení správného místa a přisátí se. Samotný útok nepůsobí žádné zranění; znamená jen, že se sirit dostal nepříteli na kůži. Při přisávání se k oběti jí sirit způsobí zranění se Silou -4 + 1k6 (zranění je typu B). Pokud pod ním hostitel zemře, jedno kolo trvá, než se od něj sirit odpoutá, pak útočí znovu.

Zbavit se sirita není věru jednoduché, dokonce je to přímo velmi obtížné. Pod kůží totiž nosí zbroj z kostěných destiček, jež jej chrání před útoky nepřátel i vlastním hostitelem. Odstranit tvora z těla hostitele bez zranění je téměř nemožné. Rány se hojí těžko (dvakrát pomaleji) a zůstávají po nich velké jizvy.

Po světě kolují zvěsti o zázračném býlí, které dokáže vypudit sirita z těla ven. O něm však vědí jen moudré knihy a výjimečně báby kořenářky. Pokud je však sirit zahuben dříve, než se těla pustí, jeho chapadla zůstanou vetknuta, přisáta a zaháknuta příliš hluboko. Jedině smrtí stářím či vypuzením bylinným lektvarem lze oprostit zbědované tělo od jeho parazita.

Doména = fyz., Prudkost = den, Zdroj = vsi., Vlastnost = Odl, Nebezpečnost = 13, Velikost = 3, Živel = -Z, Účinek = Vel, Únava: Vel, Doba propuknutí = ihned

Vlk se v mnohém podobá psu, avšak bývá silnějším, rychlejším a často i zuřivějším.

Domovem jsou jim listnaté i jehličnaté lesy, které jim dávají dost potřebné potravy.

Vlčí lov je velmi zajímavý. Správným rozmístěním obklíčí vlci svou kořist a potichu se k ní přibližují. Ve stádě si vybírají ty nejslabší kusy. Snaží se využít momentu překvapení, ale když přesto kořist vyplaší, začnou ji štvát. Celá smečka kořisti nadbíhá a žene ji, dokud štvané zvěři neskočí jeden z vlků po nohách či po krku. Když strhne oběť k zemi, rychlostí blesku ji usmrtí. Pak si celá smečka do sytosti nacpe břicha.

V lovu vlkům pomáhá velice dobrý čich, jejich čenich dokáže vyhledat kořist na dlouhou vzdálenost. Díky čichu poznávají svá území a vůbec se mezi sebou dorozumívají svým pachem.

Když se narodí štěňata, celá smečka se stará o ně i jejich matku, aby mláďata co nejdříve zesílila a byla smečce dobrou pomocí.

Vlci se bojí ohně. Neradi se k němu přibližují, jen tehdy přemůžou svůj strach, kdy hlad svírá jejich útroby, a i přesto se dají zahnat hořícími větvemi.

Když se vosy vyhrnou ven, podobá se jejich roj černému bzučícímu oblaku. V tu chvíli je každému radno vzít nohy na ramena.

Jídlem jim mohou být různé druhy sladkého ovoce, ale hlavní potravou je pro vosy ulovený hmyz.

Vosy z jednoho roje se mezi sebou dorozumívají zvláštní vůní. Vůně vypoví vše o jejich hnízdě i královně snad lépe než jiná řeč.

Vosí královna je dosti důležitá, je jediná, která snáší vajíčka, z nichž se poté líhnou larvy. Po nedlouhém čase se pak vyklubou dospělé vosy.

S každým ránem vylétají vosy za potravou a se slunce západem se do hnízda vracejí, aby si odpočinuly. Tento druh vos je znám svojí bojovností a nebezpečností. Pravdou je, že vosí strážné, které mají za úkol bránit hnízdo před vetřelci, útočí kolikrát bezdůvodně.

Při útoku se vosy na svého nepřítele vrhají a vrážejí do něj svá jedem napuštěná žihadla. S každým bodnutím plyne do těla jed. Již dost životů bylo zmařeno prostým drážděním vos.

Barva srsti může být různá, od černé přes hnědou nebo grošovanou až po čistě bílou. Podobně i ohon může mít barvu jako koňský. Ve stejné barvě pak mají kentauři vlasy, které jsou mnohem silnější než lidské a podobají se spíše koňským žíním.

Ostré rysy ve tváři a nedůvěřivé oči, to je typický znak kentauřího pokolení.

Jejich život je dost podobný životu barbarských kmenů. Na pláních a v lesích loví divou zvěř, sbírají lesní plody a ze dřeva i kovu si vyrábějí jednoduché zbraně a nástroje. Spolčují se do kmenů, ve kterých vládne ten nejsilnější kentaur jako náčelník.

Jak je stvořila příroda, běhají po pláních. Nesvazují se žádným oblečením, které by jim vadilo ve volném pohybu.

Někteří ale trochu přivykli lidským zvyklostem. A proto kentauři, kteří se rozšířili do oblastí, kde vládnou tuhé zimy, se zahalují do dek a plášťů, aby se uchránili před nebezpečným mrazem.

Někteří výjimeční kentauři přesídlili na okraje lidských měst. Snad popřeli svou přirozenost a vztah k přírodě a vydali se k lidem, kteří jsou jim povahou vcelku podobní. Zde pak obhospodařují svá pole či pastviny. Kentauři, co se usadili ve městech (a je jich opravdu málo), se leckdy oblečou i do nějaké lehké vesty, avšak svou zvířecí část oděvem neskrývají.

Je tolik různých druhů kentauřího chování, že je ani nejde všechny vypsat. Každý je, stejně jako člověk, úplně jiný. Něčím se ale přeci jen kentauři odlišují. Bývají chytří a sebejistí, sice nepříliš inteligentní, ale dokážou rychle a účelně jednat. Jejich výbušná a zbrklá povaha je jim často nemalou přítěží. A častá zábava, popíjení, chvástání se a silácké řeči jsou na denním pořádku.

Na rodinný život kentauři mnoho nedbají. Mnohoženství upřednostňují, jak pud jim káže.

Obři se živí prakticky jakýmkoliv masem, co jim přijde pod ruku. Mnoho ras nemá obry příliš v lásce. A není divu, když loví jejich koně a výjimečně si pochutnají i na člověku.

Zimu tráví obrové ve své jeskyni, kam si přes rok nanosí zásobu dřeva, a celou si ji ohněm příjemně vyhřejí. Ven pak vycházejí, jen když jim už opravdu kručí v žaludku.

Čas od času se stává, že obři sestoupí do nížin. Zvláště těm starým se někdy zachce teplejších krajů, protože chlad nedělá dobře jejich kloubům. Někteří obři dokonce stráví celý svůj život putováním světem.

Na světě je málo obrů, přestože jsou to dlouhověké bytosti. Díky jejich zahořklé povaze se málokdy stává, že by si obr našel družku, s ní trávil celý život a vychovával potomky. To, že jsou obři samotáři, ale neznamená, že by nemohli žít společně. V jejich bájích se mluví o šťastném království obrů, kde se všichni obři mají dobře. Snad se jednou dočkají splnění tohoto snu, který je už po dlouhá léta ukryt v jejich srdcích.

Úchvatná křivka křídel něžně nabírá vítr a ladné pohyby těla připomínají překrásný tanec života. Do toho všeho zní smích pixií jako hlas malého zvonku.

Obydlí mají různá. Některé přespávají jen tak v mechu zakryty voňavými lístky z květin, jiné se schovávají v dutinách stromů nebo si stavějí jednoduchá přístřeší.

Pixií muži jsou obratné postavy, zatímco ženy jsou drobné a neskutečně krásné. Většinou žijí v rodinách či větších skupinách. Mnohé pixie mívají i svého krále a královnu.

Zajímavé může být, že některé národy pixií nenosí žádné oblečení, šperky ani jiné podobné zbytečnosti. Ty je totiž tíží v letu. Jediným klenotem, kterého běžně užívají, je nějaký drobný kvítek ve vlasech či za uchem. A když už jsou do něčeho oděny, je to jen lehoučká látka z pavoučích nití či tenkého hedvábí.

Ovšem královna mívá několik svých věrných vojáků, kteří ji v nejhorším chrání.

Na křídlech pixie se utváří drobounký barevný prášek, jenž se za letu uvolňuje po malých částečkách a s jiskřením padá k zemi.

Dokonce se mluvívá i o kouzelných vlastnostech tohoto prachu. Nezřídka někdo zahlédl, jak po jediném zrnku náhle rozkvetla v trávě malá květinka či dozrála zelená jahoda. Málo se však ví o dalších kouzelných účincích. Každá pixie dokáže třepetáním křídly úmyslně odpoutat větší množství prachu, které vytvoří malý obláček, a tím svede doslova provádět malé zázraky.

Jednou zvláštní schopností prachu je léčivý účinek na nemocné tvory. Většinu běžných chorob lze zažehnat jen špetkou křídlového prachu. Jde-li o chorobu velmi závažnou (černý kašel, pravé neštovice a vůbec jiné morové rány), musí prach být čerstvý a pixie si sama musí přát nemocnému pomoci, jinak prášek neúčinkuje. Další zajímavostí prášku je uklidňující a uspávací účinek.

Někteří obývají i lidská obydlí, tam buď pomáhají, nebo naopak škodí.

Skřítkové obyčejně žijí nedaleko sebe, ale dají se mezi nimi nalézt i samotáři, kteří se potulují lesem nebo si jen tak někde stranou od ostatních užívají hovění si v měkkém mechu.

Pro les je přítomnost skřítků hotovým požehnáním. S nimi totiž v lese zůstává radost a síla života, třebas malého. Najde-li se někdo, kdo by chtěl lesu škodit, skřítkové jej odtud kvapem vyprovodí.

Několik málo skřítků žije skrytě mezi lidmi. Někteří hodní domácí skřítkové se rozhodli lidem pomáhat a tu a tam nějakou drobnou práci zastanou. Patrně tu a tam i smetany ulíznou nebo koláček okoušou, ale to není pro domácnost velkým zlem.

Naopak škodný skřítek žije s právě opačným cílem. Tito skřítci jsou hotovými mistry v provádění škodolibých žertů a všelijakých škod. Nejraději schovávají klíče a podobné důležité věci a pak se vesele baví nad neštěstím domácího.

Všem skřítkům je společná jejich plachost, a to i těm, co se vyskytují v lidských příbytcích. Neradi stojí tváří v tvář „velkým lidem“.

Není radno postavit se skřítčí magii, mohl bys dojít nemalé újmy.

Z některých dalších oblíbených kouzel jsou to: „Oživ uvadlou květinku“, „Prachovka“, „Roztrhni váček“, „Převrhni sklenici“, „Projímadlo“ nebo vzácný „Vosí roj“.

Trollové se spolčují do nevelkých tlup. Spolu žijí a loví. Dorozumívají se prostými skřeky, huhláním a klokotáním. Jejich jazyk je poměrně jednoduchý, kdo je trochu znalý, dokáže trollům snadno porozumět.

Samice, či spíše ženy trollů, jsou menší a také vzácnější než samci.

Rány v jeho kůži se až nezvykle rychle hojí. A je dokonce známo, že i mrtvý troll po čase znovu procitne.

Regenerace: Trollové mají obrovskou regenerační schopnost. Jejich zranění se sama léčí mnohem rychleji než u jiných ras. Uťatá končetina jim brzy doroste znovu nebo, pokud je k ráně přiložena, opět přiroste.

Regenerace se projevuje jako léčení se Silou -10 (doba léčení je +10 (3 kola), toto léčení neovlivňuje hranici ošetření a může se opakovat). Troll dokáže regenerovat zejména běžná zranění, z velkých zranění jen mechanické (bodné B, sečné S nebo drtivé D).

Zranitelnost Trolla: Troll je zranitelný všemi možnými prostředky, ovšem pokud po jeho smrti není tělo spáleno, rozleptáno kyselinou nebo rozsekáno na kusy (stětí hlavy postačí), troll díky své regeneraci znovu procitne.

Od smrti do procitnutí je potřeba čas minimálně dvacet minut.

Vlkodlaci budí v lidech strach, ti by je z děsu nejradši upalovali a stínali, jak by to jen šlo. Naštěstí pro obě strany žijí vlkodlaci v krajích vzdálených daleko od velkým sídlišť.

Potravou vlkodlaků je výhradně maso - loví vysokou a černou zvěř. Výjimečně se stává, že vlkodlaku zachutná maso lidské, pak jako lovná zvěř přijde na řadu člověk (nebo jiné rasy).

Většina vlkodlaků bývá agresivních a neústupných, ale najdou se mezi nimi i ti, kteří dokážou být přívětivější než leckterý člověk.

V podobě osoby se dá s vlkodlakem i hovořit. Bývá sice odměřený a uzavřený, ale ne nutně zlý.

Tancují kolem ztrouchnivělých stromů a poletují v mlze z bělostných par. Ve dne pak zalézají pod kameny a schovávají se v kmenech stromů.

Povídá se, že každého poutníka svedou daleko z cesty a zavedou jej do hlubin podmáčené země, kde jej spolknou močály. To však není pravda, bludičky nemají nejmenší zájem na smrti jakýchkoli bytostí. Nemohou za to, že leckterý poutník začne obdivovat jejich krásu a zapomene se držet pevné cesty. Pak již není daleko tomu, aby zapadl do bažiny.

Někdy tancují bludičky samy, ale častěji se spolčují do houfů, snad aby si noc více užily.

Život bludiček je zahalen rouškou tajemství a opředen spoustou neznáma. Zatím žádný učenec nedokázal popsat, čím se bludičky živí, jak se rozmnožují a proč vůbec létávají a svítívají po nocích.

Některé báchorky dokonce vyprávějí o tom, že bludičky do tohoto světa vůbec nepatří, že jsou to jen záblesky vzpomínek zemřelých.

Ani my nenapíšeme, jak je tomu doopravdy, není potřeba vědět úplně všechno.

Chrličům nevadí žár slunce ani mrazivé zimy, a tak se různé druhy vyskytují po celém světě.

Některé druhy chrličů škodí obyvatelům svých domovů. Snaží se je vystrnadit pryč, aby měli celý dům, palác nebo hrad jen sami pro sebe.

Ve spánku není chrlič ničím jiným než kamenem, a zdaříli se jeho sochu rozbít, chrlič již neprocitne. Pokud ale na chrliče nesvítí slunce a ten jen odpočívá, může se při sebemenším vyrušení probudit, přeměnit se a zaútočit.

Zastihne-li chrliče slunce, má asi minutu na to, než se úplně promění v sochu. Pokud si před úsvitem nenašel příhodné místo, donutí jej slunce usadit se někde poblíž.

Ohnivý kohout miluje oheň, zapaluje vše, co je alespoň trochu hořlavé. Pak poskakuje kolem a kokrhá, dokud všechno neshoří. Tam, kde se dotkl jeho pařát, zůstávají po něm vypálené stopy. Když dílo dokoná a plameny uhasnou, ještě se vyválí v popelu a pak jde hledat nové místo, aby se opět mohl dívat na svůj živel.

Nepotřebuje jíst ani spát, veškerou sílu dokáže nabrat v ohni. Daří-li se kohoutovi dobře, může žít i několik let. Většinou si však na něj políčí ti, co jim kohout způsobil neplechu. A že si takových nepřátel umí nadělat opravdu hodně.

Voda v menším množství je kohoutovi nepříjemná a řekám a jezerům se radši zdaleka vyhne. Problémem bývá také hustý déšť. Je-li dost vydatný, může ohnivého kohouta i zahubit, proto se před ním musí schovávat.

Polití vodou kohouta zraní se Silou -9 až 0 (podle množství vody), pokud spadne do vody celý, jen to zasyčí, zabublá a na hladinu vyplavou již jen saze.

Jeho mohutný zjev může působit pomalým dojmem. Opravdu, magmar je poněkud neohrabaný, avšak v rychlosti běhu se může měřit s člověkem. Pak-li běží takový kolos, zem se všude kolem otřásá.

Když lávový pramen vychladne nebo vydá-li se magmar pryč ze svého domova, daleko od horoucí lávy a ohnivých jazyků, začíná postupně chladnout. Do roka pak jeho kůže natolik vychladne, že je možné se jí dotknout rukou. Jen příjemné teplo sálá z jejího povrchu. V magmarovi je ukryta velká síla, proto trvá opravdu dlouho, než začne bez ohně jeho tělo strádat. S pátým rokem bez žhavé koupele již začne pociťovat stáří a vyčerpání, a nevrátí-li se k blahodárnému zřídlu, do 7 let slabostí umírá.

Ač jsou magmarové podobní člověku, žádnou lidskou řeč neznají. Mezi sebou se dorozumívají jen řevem.

Dech: Magmar dovede ze svého chřtánu vydechnout spalující dech (+ O), který sežehne vše, co mu stojí v cestě. Dech působí zranění všem, co stojí před ním ve vzdálenosti nejvýše +18 (8 metrů):

Svého dechu neužívá příliš často, stojí jej vnitřní sílu.

Infravidění: Magmarovým hlavním smyslem je infravidění, jež je u něj velmi rozvinuto. Přizpůsobuje se síle okolního tepla, a tak vidí magmar téměř stejně dobře v hlubině vroucí sopky, jako kdekoli na chladném povrchu.

Je to tvor z astrálních zemí, z míst, kde je mnoho podobných prazvláštních zjevení. Odtud ji zlákala chuť a vůně myšlenek do našeho světa.

Noc co noc se pod rouškou tmy krade a hledá spící oběť, již by chtěla připravit o několik čerstvých vzpomínek. Když nalezne tvora, jenž by jí mohl poskytnout dobrou potravu, snese se na jeho hlavu a nasává z mysli jako motýl nektar z květiny.

Každé jídlo znamená pro vzluhu sílu na další týden života. Když je hladová, začíná slábnout. Po pár týdnech potom umírá a vrací se zpět do astrálního světa.

Ve dne je vzluha schovaná ve štěrbinách mezi kameny, v kůře stromů a na dalších uzavřených místech.

Prohraje-li oběť, pak ztratí všechny vzpomínky za poslední den, které končí tím, jak se večer před ním ukládala ke spánku, může si mlhavě pamatovat i nějaký ten sen, ale vůbec nebude vědět, že nějaký den navíc proběhl. Bude se snažit zjistit, jak se dostala na nové místo spánku, jaktože jí chybí 20 zlatých v měšci, které včera zaplatila, a podobně.

V noci je duch velice nenápadný a je těžké jej vůbec spatřit. Těm, co duchy neznají, to může být velmi nebezpečné, či dokonce osudné.

Obrovskou nenávist cítí duchové ke slunci, které jim působí strašlivou bolest. Za dne proto přežívají v zemi, v hlubokých kobkách nebo temných jeskyních.

Říká se, že je duchům souzeno putovat světem a odčinit své skutky, aby mohli konečně dojít pokoje. Zloba a nenávist jim stále zachvacuje mysl, a proto se jim hlavou často honí krvavé myšlenky.

Duchové jsou většinou nemrtví s duší. Mají své vzpomínky na život i na smrt, znají vše, co za života znali. Mnoho z toho ale v přízračném těle nemohou použít. Vše hmotné jimi totiž prochází.

Duchové se mohou chovat jako lidé - být veselí, smutní, dobří i zlí. Prošli si ale událostmi, které navždy poznamenaly jejich chování. Není se tedy čemu divit, že duchové bývají bezcitní a někdy i dost lhostejní. Život mimo fyzický svět je někdy sžírá tak moc, že si nepřejí nic jiného, než konečně dojít pokoje.

Při dotyku se snaží duch proniknout do mysli oběti a způsobit jí psychické zranění (k takovému zranění se již nepřičítá bonus za Sílu ani se neodečítá Ochrana zbroje).

Odolnost a Zranění závisí na duchově Vůli (obvykle 3), proto zvýší-li se jeho Vůle, zvyš i tyto dvě hodnoty.

Kostlivec je neživý tvor s kostrou holou bez masa. Oční důlky jako havrany vyhlodané a zuby plesnivé a z poloviny vypadané. Zažloutlé kosti dočista obrané praskají, když se kostlivec prochází v temnotě noci.

Z kostlivce jde takový strach, že kdo nemá silného ducha, prchá pryč, seč mu nohy stačí.

S příchodem dne se kostlivec ukládá zpět do svého hrobu, aby za slunce západu mohl opět vyjít ven.

Kostlivec může mít taky svoji vlastní mysl ze svého dřívějšího života, avšak z té doby si téměř nic nepamatuje, a proto nad ním mají zloba a chuť zabíjet téměř absolutní moc. Jeho duše nedostane možnost se vůbec projevit.

Má-li pána, reaguje na jeho rozkazy. (Kostlivec-číšník spíše uteče pro pomoc, dveřník se otáže na důvod návštěvy, stráž zaútočí.)

Zombie je opravdu odpornost sama. Do dáli se z ní line mrtvolný puch a její hlas, jenž je jen hučením a chroptěním, vzbouzí strach v duši mnohého statného bijce.

Některé zombie si poklidně leží ve svém hrobě, dokud nejsou ze svého spánku vyrušeny, jiné zase stále ztrpčují život světu okolo.

Její pohyb je dosti pomalý, nedokáže ani běžet, a v boji na volném prostranství není těžké zombii uniknout.

V noci je upír tichým zabijákem, jeho pohyby jsou rychlé a vražedné. Přestože je jeho kůže bledá, vypadá upír jako dobře stavěný, silný pěkný člověk. Krev živých tvorů má na vzhled upíra blahodárný účinek.

Protože je upírů málo, jsou povětšinou samotáři. Pokud se jich na jednom místě náhodou setká několik, mohou žít spolu a vytvářet malá, přesto silná společenství.

Když se upír někde zabydlí, nechá několik svých obětí přežít a projít proměnou, aby jej chránily a staraly se o něj a jeho domov. Upírova moc tak v okolí znatelně roste, společně se strachem obyvatel.

Upír velice dobře vidí ve tmě. Jako had dokáže vnímat teplo, jež sálá z těl teplokrevných tvorů. Kromě krve nemusí upír jíst, spát ani pít.

Má-li upír převahu alespoň 3, může se zakousnout do svého nepřítele. Pokud je jeho útok úspěšný (zranění min 1 bod), dokázal se upír zakousnout a v dalším kole může sát. Od zranění se neodečítá Ochrana zbroje; pokud je krk chráněn velkou přilbou nebo zbrojí, nedokáže se upír zakousnout. Upír je schopen v jednom kole vysátím krve způsobit postavě zranění se Silou 5 + 1k6. Upír se své oběti pevně drží, je to hod na porovnání:

Pokud upír neuspěje, jeho oběť se vyprostí z jeho sevření a unikne jeho krvechtivým zubům.

Pokud upír někoho vysává, útočí na něj ostatní jako na vyřazeného protivníka. Upír se může kdykoliv oběti pustit a bojovat dál.

Upíří služebníci mají z nedostatku slunce lehce pobledlou kůži a zarudlé oči. Oblékají se různě, podle přání pána, každý upír má jiný vkus. Zbraně nosí jen někteří, jiní se starají o upírovo pohodlí, a tak je nepotřebují.

Přestože jsou služebníci poutáni vazbou ke svému pánovi, zachovali si alespoň z části svou duši. Je sice oproštěna od většiny vzpomínek, ale její vlastní smýšlení jí zůstalo. Služebník se dovede sám rozhodovat, stejně jako před proměnou, jen je hluboko v něm uzamknut pocit, že pán má vždy pravdu a je dobré jej poslouchat. Vztah služebníka k pánovi je sice uměle stvořený, ale opravdový. Služebníka k upírovi kromě citů nic neváže. On chce sloužit a chce být svému pánu nablízku.

Když pán zemře, litují služebníci jeho smrti, jako by to byl člen jejich rodiny. Proto se mnoho služebníků vydává jeho smrt pomstít.

Přeměna na služebníka trvá různě dlouho. Podle duševní síly oběti od několika dnů až výjimečně po dlouhá léta. V průběhu přeměny začíná služebník odvykat slunci a žít nočním životem, získává nezranitelnost a jeho tělo se postupně mění. Po přeměně mu slunce a svěcená voda ubližují stejně jako upírovi.

Služebníci nejsou jako jejich pán závislí na krvi. I když čerstvou krev milují nejvíce ze všeho, jedí a pijí cokoliv poživatelného. Díky přeměně sice nemusejí každý den spát, ale jednou za několik hodin musejí chvíli odpočívat, a aby se udrželi silní, pravidelný spánek si dopřávají, mají-li tu možnost.

Za každý podnět děkujeme!

Každý střípek nám pomůže zlepšit pravidla a zážitek z DrD+. Děkujeme Ti.